V obchodě bylo včetně nás asi sedm zákazníků. Jeden z nich měl roušku pověšenou na jednom uchu. Další, to byl asi "štamgast", roušku neměl vůbec a vyprávěl prodavači, jaká je to otrava se všemi těmi omezeními. Prodavač roušku chvíli měl a chvíli neměl.

Před měsícem drtivá většina roušku nosila.

Když to srovnám se stavem před měsícem, drtivá většina lidí roušku nosila. Málokdo remcal na omezující opatření, a to včetně opozičních politiků. Dnes lidé postupně čím dál více nošení roušek porušují, zpochybňují nastavená omezující opatření, diskutují o smyslu omezení, nadávají na to, že se má něco otevírat, za pár dnů to najednou vláda změní a obchod otevře už další den, a na spoustu dalších věcí.

Jak to, že se během měsíce chování lidí takto změnilo?

Z médií se dozvídáme, že lidem otrnulo. Důvodů bude asi více, ale jedním z těch nejdůležitějších je něco, čím je vybaven moderní člověk už od nepaměti. Je to potřeba jistoty.

Neurovědci až relativně nedávno přišli na to, že vedle fyziologických potřeb (jíst, pít, dýchat a dalších) existuje i několik málo nefyziologických potřeb, které naše mozky vnímají stejně důležitě, jako právě potřeby vyjmenované výše. Jednou z nich je právě zmiňovaná jistota.

Nedostatek jistoty, pocit ohrožení

Pozor, zde nejde o jistoty typu – mít kde spát, mít co jíst nebo jiné existenční jistoty. O čem to tedy je? Náš mozek potřebuje rozumět všemu, co se okolo něho děje. Potřebuje to k tomu, aby mohl předvídat, jak situace dopadne, jak se zachovají ostatní lidé okolo něj a podobně.

Když má náš mozek dostatek informací a situaci rozumí, vyhodnocuje ji jako bezpečnou a je například ochoten spolupracovat – v našem případě nosit dále roušky, i když vidí, že se možnost nakažení koronavirem snižuje. Opatření mu dávají smysl. Mozek je ale daleko citlivější na situace, kterým nerozumí, protože nemá dostatek informací. Ty pak vyhodnotí jako ohrožení. Poznáme to na sobě tak, že prožíváme nepříjemné emoce - naštvanost, strach, zlost. Ohrožení nás nutí k tomu, abychom se zdroji nebezpečí vyhnuli, zničili ho nebo od něho utekli.

Při pocitu ohrožení z nejistoty nejsou lidé ochotni spolupracovat – nosit roušky, neshlukovat se, dodržovat odstupy a další nařízení. Proto lidé volají po vysvětlení toho, proč chce vláda prodloužit výjimečný stav, po kritériích uvolňování, jednoduše po dalších informacích, které jim umožní porozumět situaci a chování vlády.

Tendence minimalizovat ohrožení vede k domněnkám

Dalším důsledkem nedostatku informací, a tedy stavu ohrožení, je práce mozku na minimalizaci ohrožení. To znamená, že pokud mozek nemá informace vedoucí k porozumění, situaci si vyloží tak, aby jí porozuměl. Můžeme říct, že si situaci domyslí, "dověští" tak, aby mu dávala smysl a k tomu použije minulou zkušenost. Tato akce je pro mozek náročná a když už se na tom namakal, jen tak to nezahodí. Hrozí tak, že začne se svými domněnkami pracovat jako s fakty, ne jako s předpoklady. Lidé pak na základě svých „faktů“ (domněnek) říkají, že nám ti nahoře něco tají, že vaří z vody a žádné plány nemají, že nosit roušky venku je blbost anebo, že je ministr zdravotnictví nekompetentní a měl by odstoupit.

Vysvětlovat, vysvětlovat, vysvětlovat...

Co z toho plyne pro náš příklad s rouškami? Je důležité vysvětlovat, vysvětlovat, vysvětlovat, …, a dělat vše pro to, aby občané rozuměli tomu, co se děje a hlavně, proč se to děje. Mozek funguje stejně v práci, ve škole nebo doma. Principiálně funguje stejně dětem, rodičům, učitelům, manažerům, zaměstnancům, zkrátka všem. Mozek používá komunikaci proto, aby snáze rozuměl světu okolo - na to ale musejí být minimálně dvě strany. A pokud nemáme uspokojenou potřebu jistoty, pak je nejjednodušším způsobem jejího uspokojení otázka: „Jak tomu mám rozumět? Z čeho vycházíš? Na základě čeho to tak vnímáš?“. Je to rozhodně příjemnější než se s komunikačním partnerem dotahovat, kdo dané věci více rozumí, kdo je větší pašák nebo kdo je schopnější. To už je boj a v něm padají rány, které bolí.

Tak proč si život vzájemně nezpříjemnit?

 Autor:

Michal Karnet

www.mantaedu.cz